Poslední měsíce by se daly označit slovy chaos a strach.
Dopisovala jsem diplomovou práci a připadalo mi, že nic nestíhám. Nejspíš to bylo tím, že mám zvyk dělat všechno na poslední chvíli. Vždycky se mi podařilo věci včas dodělat, ale tentokrát mě přepadl pocit, že se to nedá zvládnout.
V počítači jsem měla přepsané rozhovory, ze kterých bylo potřeba udělat analýzu pro můj výzkum. Před tím jsem to sama nikdy nedělala a tak jsem si nebyla jistá, jestli to mám dobře. Řadě studentů závěrečnou práci vrátili a museli ji předělávat. Byla jsem připravená i na tuhle možnost, protože mi připadalo, že moje práce má řadu nedostatků.
Nakonec se mi diplomku podařilo dopsat ještě pár dní před odevzdáním. Pochopila jsem, že tím nejtěžším je pro mě text upravit po grafické stránce. S wordem sice umím docela dobře, ale hodně mi chybí zrak, protože nevím, jak text vypadá.
S pomocí mamky se mi podařilo udělat i tohle. Bez ní bych to nikdy takhle nezvládla.
Když jsem práci jela odevzdat, měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu se mi ulevilo, že to mám konečně dopsané, ale měla jsem i trochu strach, jak to dopadne. Věděla jsem, že výsledky se dozvím až tak za 14 dní. Nemám moc ráda čekání, ale věděla jsem, že musím být trpělivá.
Byla přede mnou hromada učení. Cítila jsem ale, že se úplně nemůžu soustředit, protože mě často přepadaly myšlenky na to, jak asi ta práce dopadne a jestli mě vůbec ke zkouškám pustí. Záleželo to na tom, zda ji doporučí k obhajobě.
Nakonec se posudek ještě o jeden den opozdil a přišel v okamžiku, kdy jsem to nejméně čekala. Často se mi to tak stává. Když na něco přestanu konečně myslet, přijde to. Posudek byl docela dobrý a já si s radostí přečetla, že moje práce byla doporučená k obhajobě. Věděla jsem však, že to nejtěžší je teprve přede mnou.
Do zkoušek zbývalo pár dní a s každým stoupal můj strach. Celý víkend jsem se učila a moc jsem s nikým nekomunikovala. Noc před zkouškami se mi nedařilo usnout a hlavu jsem měla plnou myšlenek.
Ráno jsem se cítila nevyspalá a připadalo mi, že vůbec nic neumím. Určitě všichni znáte to, kdy je hodně učení a vy máte pocit, že nic nevíte. Cesta do Brna uběhla rychle a já si uvědomila, že ten rozhodující okamžik už se blíží.
Ve třídě, kde jsme se připravovali, panovala docela uvolněná atmosféra. Přišlo tam za mnou několik kamarádů, kteří mě chtěli podpořit. Udělalo mi to radost a hned jsem se cítila tak nějak lépe.
Na zkoušku z prvního předmětu mě zavolali už v devět hodin. Byla jsem přesvědčená, že mám jít až v deset. Možná to však takhle bylo lepší. Překvapilo mě, že ve zkušební místnosti panovala poměrně přátelská atmosféra. Když jsem si vytáhla první otázku, ulevilo se mi, protože jsem věděla, že tohle umím dobře. Zkoušení se mi nezdálo tak dlouhé a učitelé mě nechali mluvit a ani mi do toho nějak zvlášť neskákali. Z místnosti jsem odešla s pocitem, že tohle se mi podařilo, což byla úleva, protože to byl jeden z nejtěžších předmětů. Toho dalšího už jsem se tolik nebála.
Neodolala jsem a zašla s kamarádkou na jednu cigaretku. Pak následovala Angličtina. Vytáhla jsem si téma bydlení. To nebylo vůbec špatné a dalo se o tom dobře mluvit. Nejsem v Angličtině žádná expertka, ale tohle se dalo zvládnout. Ne o každém tématu by se takhle dobře mluvilo.
Pak už přede mnou byla jen obhajoba diplomové práce. Posudek jsem měla docela pozitivní a tak jsem se už ani nebála. Problém byl akorát ten, že jsem mluvila asi hodně dlouho a museli mi do toho skočit, protože už nebyl čas. Pak jsem čekala ještě asi hodinu na výsledky. Všichni ve třídě byli tentokrát nervózní, ale já cítila kupodivu klid a uvolněně si povídala s těmi, co mě přišli podpořit.
Konečně nás zavolali a předsedkyně komise nám oznámila výsledky. Když jsem se dozvěděla ty svoje, ani jsem tomu nemohla uvěřit. Prošla jsem, ale ještě mi trvalo chvíli, než jsem si to plně uvědomila. Myslela jsem si, že nám diplom předají až za pár dní, ale dozvěděli jsme se, že ho dostaneme ještě ten den. Po vyřízení nezbytných formalit jsem převzala papír, který byl důkazem toho, že skončilo další období mého života.
Vyšla jsem před školu. Svítilo krásně sluníčko a já se konečně oddala té úlevě a radosti. Jela jsem domů ještě s jednou kamarádkou, protože jsem to s ní chtěla oslavit. Ten večer mě však přepadla únava a já se neubránila spánku. Nevadilo to. Měli jsme před sebou na oslavování další dny, které byly moc fajn.
Možná byl můj strach přehnaný, ale na druhou stranu si myslím, že mi pomohl pro přípravu udělat maximum.
Děkuju všem, kteří na mě mysleli a poskytli mi podporu.
